Vyrážíme vstříc rybímu dobrodružství
České říčky a rybníky, konkrétně řeka Berounka, jsou mou srdeční záležitostí. A jelikož se mi zde několik posledních výprav výjimečně dařilo, doufal jsem, že ani před Jakubem si netrhnu ostudu. Dorazili jsme na oblíbené místo a přichystali vše, co samotnému rybolovu předchází. Kubu jsem usadil na bezpečné místo, ze kterého měl na celou hladinu perfektní výběr. Začal jsem se zakrmováním. To Kubu chytilo natolik, že mi po malé chvilce začal pomáhat. Najednou jsem nevěděl, co dřív sledovat, jestli malého Kubíka, kterého bylo najednou všude plno nebo rychlost, jakou mizelo krmivo, suché rohlíky a pelety z kbelíku. První fázi jsme měli za sebou a můžu vám říct, že jsem se řádně zapotil. Naštěstí se vše obešlo bez ztráty na životech nebo zdraví všech zúčastněných a my se mohli vrhnout do druhé fáze, která však již nebyla (alespoň ne pro malého Jakuba) tak zajímavá jako fáze zakrmovací.
„Tati, já se nudím“…
Nahodil jsem dva pruty a pohodlně se usadil vedle svého synka. Jakub se pochopitelně začal po chvilce nudit. Prvotní nadšení vystřídal protáhnutý obličej a slůvka: „Tati, já se nudím, kdy už konečně chytíš tu rybu?“ Abyste byli v obraze – nahozeno jsme měli přibližně patnáct minut, proto jsem začal pomalu, ale jistě panikařit. Šel jsem na to ale chytře a jak se říká „od lesa“. Otevřel jsem svůj speciální a vlastnoručně vyrobený rybářský kufřík, na který jsem po právu hrdý, a začal jsem Jakubovi ukazovat nejrůznější druhy návnad, háčků a dalších rybářských nezbytností. Během toho jsem pochopitelně letmo pokukoval po nahozených prutech a snažil se klidnou hladinu Berounky přesvědčit k vydání svých rybích pokladů.
Amputovaný palec
Rybářský kufřík byl prozkoumán do nejmenšího detailu. Jakub je ovšem velmi zvídavý (po tatínkovi, samozřejmě) a veškeré háčky si musel osahat a bohužel také vyzkoušet „na vlastní kůži“. Po vytažení miniaturního háčku zapíchnutého v Kubově palci mi začalo být doopravdy horko. Jakub se totiž rozhodl, že palec, který zdobila jedna kapička krve, bude nutno amputovat a začal natahovat. Z natahování přešel k fňukání, což značilo, že za chvíli se bude podél Berounky rozléhat křik, před kterým by utekl i samotný tyranosaurus Rex. A jelikož jsem hlasovým projevům mého znuděného a „na smrt“ raněného synka nechtěl vystavovat okolní rybáře (kteří měli dnes – co se úlovků týče – přibližně stejné štěstí jako já), sbalil jsem udice, sítě, kufříky s návnadami, krmivo a Kubu pod paži a spěchal jsem do auta.
„Já ti to říkala!“
Ani před příjezdovou cestou Kuba s brekotem nepřestal. Manželka vystřelila ze dveří, Jakuba mi okamžitě odebrala a šlehla po mě pohledem, který si s největší pravděpodobností zapamatuji do konce života. I beze slov mi bylo zcela jasné, co mi tím chtěla naznačit: „Já ti to říkala! To jsou ty tvoje výmysly! Jednou toho kluka zmrzačíš! A to všechno kvůli nějaké smradlavé rybě“.
Jenomže mě ty „smradlavé ryby“ jednoduše baví a věřím, že Kubu začnou bavit časem taky. Holt jsme akorát měli smůlu, příště to už bude určitě lepší. Na výlet, kdy jsem byl poprvé s Jakubem na rybách, i přesto vzpomínám velmi rád a historku o takřka amputovaném palci pravé ruky dávám k dobru při jakékoli rybářské slavnosti.
Kdy jste poprvé vyrazili na ryby s dětmi vy? A jak váš výlet dopadl?
