Dalmatin na kolínko
Říká se, že pes je nejlepším přítelem člověka. Budiž, vedou k tomu mnohé indicie.Ovšem brát s sebou psa na ryby se v konečném důsledku nemusí občas jevit jako dobrý nápad.
V jedno sobotní ráno jsem jel s kolegou na ryby. Přijeli jsme k řece, každý s jedním feederovám prutem a záměrně jsem zvolili místo, které příliš mnoho rybářů nenavštěvuje. Chtěli jsme si původně zachytat karase, cejny a plotice, o kapry nám v tu chvíli moc nešlo. Navíc onen zvolený „flek“ nebyl pro lov kaprů příliš ideální. Nahodili jsme a doufali, že si užijeme rybaření, ale i klidu, který v ten okamžik raním slunkem ozářený břeh nabízel. Jenže všechno bylo jinak.
Na příjezdové cestě zastavilo auto. Z něho vystoupil v rybářském oděvu oblečený člověk a v „černobílém flekatém kožichu“ dalmatin. Pes , evidentně rád, že už je z auta pryč , nás v trysku poctil svou návštěvou. Během vteřiny stačil kolegovi shodit prut z vidliček, převrátit kbelík s krmením a mě rozlít právě otevřenou kolu. Nic proti psům. Tenhle navíc nebudil hrůzu, ale tvořit chaos a přehrabovat se v našich věcech bral zřejmě jako zpestření všedního dne. Prostě – bylo po klidu. Majitel psa, ověnčen pouzdrem na pruty, velkou koženou brašnou a křesílkem se pomalu blížil k nám marně volajíc na psa, aby se laskavě dostavil k jeho končetině.
Dalmatin ho naprosto ignoroval, neboť právě projevil zájem o mou svačinu.“Hele zmiz“, doporučil jsem psovi a svačinu pověsil na keř. Čokl mi za mé (dle něho zřejmě nehorázně nevhodné)„doporučení“ převrátil misku s červy. To už naštvalo i jinak klidného kolegu. Zavolal na rybáře, ať si psa přivolá k sobě a laskavě si ho ohlídá. Popravdě jsem očekával něco jako omluvu (tedy od rybáře...), příslib, že se to už nestane a razantní pokus o zkrocení toho flekatého ďábla. Naivní omyl.Rybář kolegovi dost hrubým způsobem doporučil , aby mu ústy obšťastnil jeho řitní otvor. Samozřejmě – řekl to poněkud jinak. Sbohem klidné rybaření.
Rybář se utábořil asi deset metrů o od nás. Pes pobíhal kolem pána, který právě chystal rybářskou výbavu. Rybář do břehu zapíchl čtyři vidličky, rozmíchal krmítkovou směs a z brašny vyndal misku plnou uvařených kolínek. Poté do země zapíchl jakousi trubku z bodcem.Do trubky vlažil prut, který v ten okamžik trčel téměř kolmo k nebi. Asi metr nad zemí se v ten moment na jeho vlasci houpalo krmítko a pod ním dva dlouhé návazce s háčky. Rybář si tímto obvyklým způsobem usnadňoval naplnění krmítka a instalaci nástrah. Do krmítka napěchoval namíchanou směs. Poté uchopil první návazec a dal na háček kolínko .
První návazec pak pustil a chopil se toho druhého. Ten první návazec se pak pod krmítkem houpal ze strany na stranu jako malé kyvadlo.V okamžiku, kdy rybář nastražoval kolínko i na druhý háček, si jeho pes všiml toho prvního, houpajícího se návazce. Těstovina na háčku ho zřejmě mocně přitahovala, a tak neodolal chňapl po ní. Co se vzápětí odehrálo by snad ani ve snu nenapadlo sebelepšího scénáristu s tou nejbujnější fantazií. O eventuelním zrežírování takové situace ani nemluvě. Pes skočil po kolínku v momentě, kdy jeho pán napichoval další nástrahu na háček druhého návazce. Dalmatin se lekl nečekajíc „ohnutý drát“ v kolínku, píchl se ,zakňučel a vystartoval směrem k nám.
Rybářovi se v ten okamžik druhý háček zapíchl do ukazováčku a s teatrálně předpaženou pravou paží následoval dalmatina nechtěně s ním spojen pevným vlascem. Za nimi pak po pěšině poskakoval prut. Jen tak tak jsme stačili uskočit. Pak už jsme jen sledovali neobvyklé spřežení, které člověk nevídá každý den. Nejprve kolem nás proběhl kňučící, napíchnutý a nevychovaný dalmatin, za ním na druhém návazci jeho pán (jehož by bylo možné označit stejnými přívlastky...)a následoval je poskakující teleskop...
Jak říkám, brát s sebou psa na ryby se v konečném důsledku nemusí občas jevit jako dobrý nápad.
Ivo Sláma
