Vše začalo, když jsem přemluvil mou spolupracovnici k tomu, aby si udělala rybářský lístek. Nebylo to sice moc jednoduché, ale po pár provokativních dnech bylo nakonec svoleno. Začala se učit a bylo na ní vidět, že to vzala docela vážně. Než se mě jí povedlo k tomu tak nějak přesvědčit, tak jsme byly spolu párkrát u vody, abych ji do toho trošku zasvětil. Nejsem sice žádný profesionál, ale ryby mam jako koníčka od malička a jsem do nich lehký blázen a kaprařině se věnuji teprve dva roky.
Ale neříkám, že chodím jen na kapry, ale občas zajdu k řece jen tak s federem zachytat si plotice, cejnky a když se zadaří tak i nějakého kapra. Jsem zastánce názoru CHYŤ A PUSŤ, takže co je na břehu, jde zpátky do vody. Vždyť ryba, která vám udělá krásný záběr a dá vám tu možnost změřit si s ní síly, si zaslouží dostat svobodu. Mám dvě děti, které tomu učím. Bohužel jsou mezi námi rybáři takzvaní masařky, kteří co dostanou na břeh, tak nepustí a pak nadávají, že v těch vodách nejsou žádné ryby, ale že na tom mají vinu tací jako jsou oni, už nevidí.
Poslední dobou rybářů, co chytají jen tak pro potěšení, přibývá, ale je to pořád málo. A k tomu jsem taky přesvědčil Jitku, která si úspěšně udělala rybářský lístek a začali jsme spolu jezdit na řeky, aby dostala nějakou zkušenost s lovem bílé ryby, která potom souvisí s lovem větších ryb. Po pár měsících jsme se spolu vydali na soukromý revír do Letin u Plzně, kam jsme se přihlásili na čtyřdenní rybářské závody, které měly začínat o měsíc později.
Šupináč 68cm
Mezi tím vším jsme se tak trošku skamarádily s Jardou Kučerou, který provozuje rybářské potřeby CHYŤ A PUSŤ v Plzni. Za svou rybářskou kariéru jsem prošel, můžu říct, dost rybářských potřeb, ale nikde jsem se nesetkal s tím s čím u něj. Od první návštěvy se k nám choval, jako kdybychom se znali snad deset let a není jeden z těch prodejců, co vám něco vnutí, abyste si to koupili. Z jeho slov bylo jasně znát, že toho má v kaprařině dost za sebou, dokáže hlavně poradit a říct svůj názor na určitou věc a nebojí se říct, že nemá s nějakou věcí zkušenost. Prostě se nepřetvařuje. Od té doby nechodíme jinam než k němu.
Ale abych neodbočoval od toho, co jsem chtěl vlastně napsat. Směrem na Letiny jsme se vydali v sobotu v šest hodin večer s tím, že tam strávíme jen noc a vyzkoušíme, jak to tam v noci jde. Nejeli jsme tam sami, jel tam s námi i Jituš taťka, kterého jsem tam dostal vidinou velkého kapra.
Dalo nám to velkou námahu, než jsme se dostali na lovné místo, ale konečně jsme se dočkali a pruty už byly ve stojanech a jen čekaly na excelentní jízdy. Trošku jsem to tam prohodil kobrou. Chytali jsme na halibut pelety a na boilies od Lukáše Krásy o průměru 12 mm s příchutí lesní jahoda a nebo banán. Do půl noci se nedělo nic, ale potom se rozzářil hlásič a zasvištěla cívka na navijáku u taťky a bylo to tady. Po pěkném zdolávání měl na břehu šupináče 68 cm. Udělali jsme mu s ním pár fotek na památku a pustili jsme ho zpět. Další záběr přišel na prut Jitky až v půl sedmé a ta dostala na břeh krásného lysce 57 cm. Následovalo pár fotek a šup s ním zpátky do vody.
Lysec 57cm
V tu dobu jsme ještě nevěděli, co nás do hodiny potká, respektive Jitku. Ta si ke konci našeho chytání vyndala jen tak ze srandy feeder se splávkem a dala jako nástrahu kůrku chleba a nahodila hned pod molo asi zhruba tři metry od břehu. Neuběhlo ani deset minut a Jituš zapřáhla svého životního pana kapra. Kapr dával jasně najevo, že je tady doma a nedával jí ani trošku šance a s vlascem o průměru 16 mm toho moc nesvedete. Do té doby než se to stalo, jsem si myslel, že když nemá kapr kam utéct, tak se vám ho povede vyndat, i když bude velký, ale byla to velká mýlka. Není to pravda. Kapr si dělal, co chtěl, vždycky u břehu jezdil tak deset minut a nabíral síly a pak vždycky udělal dlouhý výpad až padesát metrů, aby se nechal přitáhnout zase zpátky na vzdálenost tak pěti mertů od mola a blíž nešel, potom to zase rozjel na střed rybníka a zase zpátky.
Celý souboj trval neuvěřitelné necelé tři hodiny a kapra jsme z toho viděli jen jednou, když se ho Jituš povedlo trošku odlepit ode dna. Byl to krásný lysec, kterého jsme odhadovali na minimálně 14 kg. Prostě něco nádherného. Těšili jsme se na pěknou fotku, ale nakonec se stalo něco, co se stát nemělo. Kapr se u břehu točil a jak byla už Jitka vysílená, předala mně prut, aby si trošku odpočinula, protože necelé tři hodiny tahat jednu neúnavnou rybu, je i pro zkušeného rybáře trošku moc, natož na mladou ženu, která měla poprvé čest s parádní rybou. Jakmile jsem si přebral prut a Jituš se začala protahovat, nabral kapr směr na střed rybníka a když ujel zhruba šedesát metrů, tak se začal točit na levou stranu, tak jsem ho zkusil malinko přidržet a najednou se vlasec povolil a mě se udělala tma před očima. Věděl jsem že je pryč. Hned jsem se podíval za sebe, kde jsem viděl, smutnou Jitku a jejího tátu, který když viděl, co se stalo, se snažil rozesmát ji různými narážkami a já tam stál jako trouba a bylo mě jí moc líto, jak moc s nim dlouho a statečně bojovala, jakou měla výdrž a hlavně radost a mně se stane tohle. Byl to hrozný pocit. Po vytažení vlasce z vody, chyběl na konci háček, který se utrhl kousek pod olovem. Dneska je s tím už Jitka smířená, ale tenkrát měla slzy v očích. Nedivím se jí.
Ale to k rybařině patří - radost a zklamání a hlavně to je jen sport a náš veliký koníček. Při odchodu od našeho místa Jituš jen prohodila "stejně ho jednou dostanu a to mu tak lehce neprojde jako dneska.“ Byl jsem na ní v tu dobu strašně moc hrdý! Na tenhle revír se rádi vydáme zase a budeme na něj vzpomínat jen v dobrém.
S pozdravem Venca a Jitka :)
