Na kaprech s Kubou - Zdeněk Ipser

Vloženo 06.12.2009 - Autor: Martin Poslední

Na kaprech s Kubou - Zdeněk Ipser

Najít v dnešní době dobrého parťáka, to není snadná věc. Alespoň ne pro mě… V mých kaprařských začátcích jsme spolu s dalšími třemi  kamarády založili tzv. Carp team a věřili, že jsme nerozluční a „neporazitelní“. 


Na kaprech s Kubou aneb nikdy nezapomenu…

Najít v dnešní době dobrého parťáka, to není snadná věc. Alespoň ne pro mě… V mých kaprařských začátcích jsme spolu s dalšími třemi  kamarády založili tzv. Carp team a věřili, že jsme nerozluční a „neporazitelní“. Jenže jak už to bývá, neshody a problémy se nevyhnuli ani nám. Po dvou letech jsme zůstali tři, po dalším roce jsme chytali jen ve dvou a za další dvě sezony jsem zůstal sám… Ti ostatní se začali věnovat jiným koníčkům a zálibám nebo jen změnili jiné odvětví rybolovu, ale to už je ostatně jejich věc. Nechci zde rozebírat proč se tak stalo, ani by vás to nezajímalo, ale nutno říci, že mě tyto okolnosti dost „položily“.

Foto č. 1- úvodní kapr naší výpravy

Ne snad, že bych chtěl s kaprařinou skončit – nato tento druh životního stylu až moc miluji, ale samotnému se mi na výpravy jezdit nechtělo. Já vím, někdo namítne, že na kapry je nejlepší jezdit sám a že se mu povede nachytat více ryb a třeba i větší kusy, ale já z těchto nejsem. Mám strašně moc rád výpravy ve dvou, když si vzájemně rozumíme, pomáháme si a jsme naladěni „na stejnou vlnu“. Společně vybíráme lokalitu, termín výpravy, následující taktiku, volbu nástrah a návnad a jiné záležitosti nerozlučně spojené s kaprařskými výjezdy. Už tyto přípravy a debatování mě velmi baví a patří to neodmyslitelně k mému rybářskému životu.

A jak se seběhly následující události? Všemu pomohla náhoda a notná dávka štěstí. V minulých letech jsem publikoval i do jiných rybářských časopisů a v jednom z článků jsem se dotkl tématu mé, řekněme domovské lokality. Článek samozřejmě doprovázely fotografie z tohoto revíru. Článek v té době zaujal mladého kapraře, který podle fotek revír poznal a chtěl se o této vodě dozvědět více. Zavolal do redakce, chtíc zjistit mé telefonní číslo nebo adresu. Neuspěl. V redakci mu s omluvou řekli, že tyto informace nesmějí podávat, ale že může u nich zanechat své tel.číslo a oni mě ho předají. A tak se stalo. Volaný se mi představil jako Jakub. Oba jsme byli překvapeni, že od sebe vlastně bydlíme jen pár kilometrů. Domluvili jsme si schůzku a po několika hodinách debatování jsem dospěl k názoru, že přede mnou stojí velmi chytrý, nadějný a talentovaný kaprař. V té době jsem ještě netušil, že pro roky následující i výborný kamarád. Ač byl Kuba oproti mě poměrně mladší, velmi příjemně mě překvapily jeho vyspělé názory na lov kaprů, cit pro přírodu a myšlení moderního kapraře. Nemusím zde asi zdůrazňovat, že samozřejmě ctil metodu „chyť a pusť“ a že zabíjení trofejních ryb a drancování svazových vod se mu hnusily. Tak jako mě…

Do konce sezony již nezbývalo mnoho dnů. Přeci jsme si však našli čas a společně vyrazili na krátkou výpravu za našimi šupinatými miláčky. Byla to nádherná tečka za uplynulou sezonou. Ne že bychom nachytaly nějaké obrovské množství kaprů velikostí beroucích dechu – to bohužel ne, ale naše přátelství a parťáctví bylo tímto víkendem zpečetěno. Celou zimu mě Kuba navštěvoval u nás doma a při kávě a cigárku jsme spřádaly plány na následující sezonu, sestavovaly recepty na to nejlepší boilies na světě a neustále vázaly nové a nové koncové montáže. Co se týče telefonátů, to je kapitola sama pro sebe. Manželka už mě (samozřejmě z legrace) začala podezírat, jestli jsem si nenašel milenku, protože účty za můj telefon dosahovaly horentních částek. Jenže znáte to. Zima je pro kapraře dlouhá a tyto přípravy a plány nám vhánějí nové síly a naděje do žil.

Č.3- konečně boduje i Kubík

První výpravu následující sezony jsme stanovili na začátek jara. Pomocí mého známého jsme objevili úsek na jedné řece, kde se podle jeho přesvědčení velcí kapři zcela jistě vyskytovali, ale řeka byla jen velmi málo navštěvovaná rybáři. Nedalo se tam totiž zajet autem k vodě a veškerou kaprařskou nálož bylo nutné snášet nějakých 200 metrů z prudké stráně poseté kořeny, pařezy a popadanými větvemi. To se chtělo málokomu. Dolů to ještě šlo, ale balení a odnášení věcí nahoru k autu byla námaha rovnající se výcviku cizinecké legie. To co nás však čekalo ve vodě bylo více než uspokojující a náplastí za naši dřinu a vytrvalost. Ale abych nepředbíhal.

Po nafouknutí člunu jsme začali s mapováním dna a to nás, nutno říci, opravdu velmi zaujalo. Jako naše stanoviště jsme vybrali místo na jakémsi výběžku nebo chcete-li poloostrůvku. Proud se táhl zprava, zezadu od nás a díky tomuto výběžku se před námi tvořil tzv. vracák přecházející do úplné tišiny. Po levé straně se nacházela rákosím a stulíky zarostlá zátoka, do níž se z lesnaté stráně vléval úzký potok. Před námi tak vzniklo mnoho variant kam položit naše montáže s voňavými kuličkami. Profil dna byl velice pestrý a dle našich úvah i zajímavý pro kapry. Z levé strany napříč zátokou jsme pomocí echolotu našli zatopenou cestu, která pravděpodobně v dřívějších dobách sloužila lidem jako zkratka přes les kolem vody. Byla zhruba 1,5 metru široká a táhla se přímo od našeho místa asi 40 až 50 metrů k protějšímu břehu. Hloubka vody zde dosahovala v průměru 2 metry a pod cestou se dno svažovalo do 4 metrů po obou stranách. Ideální! Jednu montáž umístíme přímo na cestu a druhá poletí rovnou pod svah do hloubky.

To bychom měli vyřešenou levou stranu. Zprava, směrem na hlavní tok se dno svažovalo kaskádovitě z jednoho metru na dva, poté následoval další schod na 4 metry a pak už se po několika metrech nacházelo koryto řeky s hloubkou 5 metrů a čistým, jílovitým dnem. Rozhodl jsem se umístit jednu montáž mezi schody do 3 metrů a druhou poslat na hranu koryta do 4 metrové hloubky. Pro jistotu jsem však prokrmil i samotné koryto „pro strýčka příhodu“. Naše vnadící strategie byla jednoduchá. Nechtěli jsme krmit příliš mnoho, jelikož teplota vody se pohybovala na rozhraní 13 stupňů a také jsme nároky tamějších kaprů tehdy ještě neznali. Několik hrstí více druhů pelet a půleného boilie, trocha řepky, to vše polít tekutou potravou a lehce zaprášit method mixem na bázi koření a Robin redu. Takto se mi to osvědčilo na většině lokalit, tak proč ne zrovna tady. Jenomže 2 dny se nic nedělo! Copak děláme špatně, ptáme se navzájem. Je třeba změnit taktiku a začít zkoušet. Jeden prut jsem proto přehodil do největší hloubky koryta, ještě slabě přikrmil a jako nástrahu jsem zkusil boilie na „panáčka“.

Kuba sice namítal, že tato prezentace jedné potápivé a jedné plovoucí kuličky se mu nezdá v proudu zrovna přirozená a nenápadná, ale já chtěl zkusit i tuto neobvyklost. On svým místům věřil, jen lehce upravil své montáže na jemnější způsob a přikrmoval už jen samotným boiliem po malých dávkách, zato v pravidelných intervalech. Třetí den v půl páté ráno mě probouzí tón příposlechu a záběr přichází na prut nastražený z koryta. Kuba byl u prutu snad dříve než já… Připravený s podběrákem, namočenou podložkou a nádobou na polévání. Jak to mohl stihnout do dneška nevím. A to měl svůj bivak od mého vzdálený dobrých 20 metrů a napříč k mému stojanu! Kapra jsem po chvíli úspěšně zdolal a navedl do připraveného podběráku. Kubík ho opatrně položil do mokré podložky, ihned se jal mého prutu, abych mohl kapra bezpečně a rychle odháčkovat a poté ihned začal kaprovi ošetřovat klinikem ranku po háčku. Tomu říkám spolupráce a ochota, myslím si v duchu. K našemu milému překvapení se jednalo hned o velmi pěknou rybu. Krásně stavěný šupináč bez sebemenšího poškození, se sytě načervenalými ploutvemi a bronzově zbarvenými boky.

Č.5- šupináč ze zátoky

Následovalo několik fotek a šetrné vrácení krásné ryby zpět do řeky. Dát takové rybě svobodu považuji za jeden z nejhezčích pocitů z rybařiny. To co se dělo potom bylo dílem okamžiku. Do koryta jsem přehodil i druhý prut, ponechaný s jednou 20mm koulí, rychle dokrmil a těšil se dalším zážitkům. Netrvalo dlouho a mě přichází další záběr. Znovu pěkná ryba. Naše radost neznala mezí a hrozně mě těšilo, že stejné potěšení z mého záběru má i Kuba. I přesto, že sám zatím žádný záběr neměl. Já však věřil, že to přijde i jemu a že to bude stát zato. Velmi se mi líbila jeho vytrvalost a trpělivost. Do večera jsem ještě zdolal 2 slušné kapry, ale Kubovi hlásiče zůstali němé. Čtvrtý den ráno jsem se probudil do slabého deště. Bylo ještě poměrně brzy, tak jsem se otočil na bok a snažil se znovu usnout. Z polospánku mě o něco později vytrhuje nepřetržitý tón příposlechu. Roztržitě vybíhám z bivaku a ženu se k ohnutému prutu.

A kdopak už mi stojí za zády s připraveným podběrákem…? Jen se tak pousmál a povídá: „Tak jak to vypadá, syčáku? Koukám, že to zase bude stát zato, viď? To je paráda, to je výprava snů“! Nemohl jsem rybu zdolat ze břehu, proto Kubík již připlouvá na člunu pode mě a podává mi ruku, abych neuklouzl po mokrém břehu. A představte si, co se nám potom stalo… Ne, nezajel jsem po zadní, sedavé části těla rovnou do vody. Do člunu jsem nastoupil vcelku v pohodě, ale najednou vytrvalý tah povoluje a za něco málo vteřin přichází škubnutí do prutu a opět se mi protáčí cívka navijáku. Nevím co se děje, ale odpor na druhé straně je ještě silnější než předtím. Kuba co nejrychleji vesluje směrem k rybě, ať už víme s kým máme tu čest. Po několika minutách jsme nad rybou a Svatý Petr stojí nad námi.

Ve chvíli kdy navádím Kubovi velikého lysce nad podběrák, vylétá z vody celá montáž a kapr je volný. Jenže Kubík byl tak rychlý a pohotový, že kapra bleskurychlým pohybem podebírá. Nutno ještě dodat, že po celou dobu musel korigovat člun v proudu a přesto byl schopen takového výpadu! Když jsme na břehu položili unaveného lysce na podložku bylo nám vše jasné. To jak mi v první části zdolávání tah povolil znamenalo, že se kaprovi vyřízl háček z tlamy. Následné škubnutí vzniklo tak, že se háček svezl kaprovi od koutku úst a zapíchl se mu do prsní ploutve. Neuvěřitelná náhoda, že? Kuba dal tomuto kaprovi, kvůli jeho stylu boje, přezdívku BULDOZER. Byla to krásná dlouhá ryba se širokým tělem a velmi pěknou hmotností. Lysce jsme náležitě ošetřili a s velkou úctou vrátili do jeho teritoria. Celý den drobně pršelo a kapři se dali do hodování. Do noci jsem ještě zdolal další 4 kapry velmi slušných proporcí a Kuba stále nic. Bylo mi to líto a přemýšlel jsem jak mu pomoci. Jenže on byl nadmíru spokojený. Tenkrát mi řekl, že je hrozně šťastný že mi to bere, a že vůbec nezáleží na tom, že jenom jednomu z nás. Pátý den se vše obrátilo a Kubovi přichází první záběr. Odměnou za trpělivost je mu krásný šupináč a hned jeho „osobáček“.

Č.12- Buldozer

Jsem snad šťastnější než on. A tímto přišel zlom v druhé třetině výpravy. Vůbec jsme se nevyspali, protože Kubovi přicházeli záběry snad po půl hodinách. Do rána chytil 8 pěkných kaprů, jejichž proporce nás naplňovali blahem. Na konci výpravy jsme měli na kontě dohromady 34 kaprů, mezi nimiž byli jen 2 ryby pod 70cm.

A přišlo balení… Když jsme si vzpomněli jaký výstup nás čeká nahoru na cestu, vážně jsme uvažovali o tom, že zde všechny naše krámy necháme a utečemeJ Když jsme vše zabalili, musel jsem dojít pro auto, které bylo zaparkované asi jeden kilometr od nás. Nechali jsme ho v blízké vesničce na pozemku místní rodiny, protože jinak bychom se vystavovali riziku přinejmenším vykradením auta. To nám bylo před začátkem pobytu zdůrazňováno od více lidí. Řekl jsem Kubovi, ať na mě počká dole u vody a až přijedu nad les, že všechny věci vynosíme společně k autu. Jenomže když jsem dorazil autem ke stráni, všechna naše výbava byla již nahoře. Chudák Kuba seděl na jednom z pařezů a ani nemohl popadnout dech…

Tuto výpravu považuji za doposud nejkrásnější a nejpovedenější v mé kaprařské historii. Ne snad jen kvůli skvělým úlovkům, kterých jsme společně dosáhli, ale hlavně z důvodu společných zážitků, porozumění, sehranosti a přátelství. Už v den odjezdu jsme si slíbili, že na toto místo budeme jezdit i nadále a naplánujeme další výjezd na co nejbližší termín.

Č.13- velmi zajímavá ryba

Po dlouhých 14 dnech, kdy jsem musel do práce, volám Kubovi, jestli by se nechtěl zastavit u mě doma na pokec a domluvit se na další výpravu. „Jasný syčáku, na poledne jsem u vás. Ať Kačka připraví něco dobrého k obědu“, dodává se smíchem v hlase. Na poledne nepřijel… Ani za hodinu, ani za tři hodiny. Neozval se… Zkouším mu několikrát volat, ale hlas v telefonu mi oznamuje, že účastník je nedostupný. Zkouším tedy volat jeho několika známým, ale nikdo o něm nic neví. Už nevím co dělat dál. Uběhlo odpoledne a navečer mi zvoní mobil. S radostí k němu letím, že mi volá Kubík. Bohužel to byl jeho kamarád, který mi s pláčem v hlase oznamuje, že nedaleko jeho bydliště je velká autonehoda a Kuba je jejím účastníkem, který nehodu nepřežil. Nezvládl zatáčku na mokré vozovce, dostal smyk a čelně se střetl s protijedoucím nákladním automobilem. Nemohl jsem tomu uvěřit a doufal, že je to jen strašný sen. Bohužel nebyl a není… Ta úzkost, smutek a bezmocnost mě svírala srdce a slzy se mi draly z očí jako rozvodněná řeka.

Č.15- Kuba přemýšlí nad strategií

Ještě stále nemohu uvěřit, že už k nám nikdy nepřijede, že nevyrazíme společně na kapry, že už neuvidím jeho hezký úsměv na tváři, jeho pomocnou ruku na rybách, nezažiji jeho nadšení v očích při plánování výpravy a následující strategie, že už nikdy neuslyším to jeho: „Ty syčáku…“! V hloubi srdce ale věřím, že se opět jednou potkáme a že zase společně vyrazíme na kapry. Určitě tam nahoře plavou kusy jako koně. Kuba tam teď chytá jednoho za druhým…Nikdy na tebe nezapomenu, PŘÍTELI !

Zdeněk Ipser

Č.16- …a vyplatilo se   



Komentáře ke článku (0)


Přidat příspěvek

Zatím žádné názory