Všechno to začalo v únoru, když mi pár dní před odjezdem na výpravu do Španělska zavolal přítel Noro, který mi oznámil, že dostal nabídku jet na Rainbow, jedno z nejlepších míst, a tak musí Španělsko zrušit. Se zaťatými zuby jsem mu pověděl, že to chápu, jelikož mi je jasné, že dostat se tam je extrémně složité a na několik roků napřed jsou už místa rezervovaná. Noro nás celý čas bombardoval zprávami o obrovských rybách. Když nám při jednom telefonátu oznámil, že jedno místo na říjen je volné, odpověď byla jasná, jedeme!!!
Co my tu chceme chytat?!
Těch pár měsíců uběhlo jako voda a už sedíme v autě směr Rainbow. Ani jsme se nenadáli a vysmátý Pascal nám otevíral bránu do jeho království. Jezero nás vítalo nádherným ranním oparem. Ohromilo mě to neskutečné ticho, které tu vládlo. Tak toto je to místo, které navštěvují světové kaprařské celebrity! Byl jsem nesmírně šťastný, že jsem celý následující týden mohl být jeho součástí. Po příchodu na naše místo 18 nám bylo jasné, proč ho všichni označují za extrémně náročné. Z břehu protilehlého ostrova směřovali do jezera desítky popadaných borovic, které jsou jasným útočištěm místních velikánů. Právě těmto místům jsme chtěli věnovat větší pozornost. Doporučilo nám to i několik lidí, kteří na tomto místě už chytali. Ale upozornili nás, že to tam vůbec nebudeme mít lehké. Na jejich slova jsme si vzpomněli už při prvních vyvážkách, které nám způsobili vrásky na čele. Přirovnal bych to ke kladení montáže do hustého lesa. Obzvlášť Majova levá strana byla skutečně brutální. Jednu montáž dokonce vedl podél sedmi obrovských potopených borovic! Po vyvezení jsme se se smíšenými pocity usadili na stoličky a Majo poznamenal: „Co my tu chceme chytat?!“
Prvních pět záběrů se rovnalo nule zdolaných kaprů
Po celodenní cestě jsme totálně zničení a oddychujeme na lehátkách, ale už po několika hodinách mě probouzí zvuk mého hlásiče. V okamžiku svírám v rukách ohnutý prut, cítím silné výpady kapra a couváním se ho snažím dostat ze stromů na volnou, devíti metrovou hlubokou vodu. Právě toto jsou nejdůležitější sekundy. Když se prvotní manévr podaří, máme na 90 % vyhráno. Ale po několikátých přetáhnutých metrech jsem byl na tvrdo a ani se nedivím. Záběr přišel z těsné blízkosti stromů, do kterých si to kapr nasměroval. Sedáme do člunu, ale nepomáhá ani kotvičkování, už necítím ani kapra, a tak silou trhám šedesátku šokovku. Stejný scénář se opakuje následujících 24 hodin a takto přicházíme o další čtyři ryby. Jednu rybu se mi podařilo „přetáhnout“ na volnou vodu, ale v tom přichází brutální výpad kapra a pojednou něco povolilo. Zavládlo velké zklamání, které bylo o to větší, když jsem zjistil, že se zlomil háček, kterému jsem opravdu důvěřoval a který je považován za jeden z nejpevnějších háčků!!! Všechny záběry přicházely z těsné blízkosti stromů, z volnějších míst jsme nedosáhli ani záběr.
Skóre se začíná měnit
S Majom jsme se snažili najít řešení, jak omezit ztrátovost ryb, protože daná situace byla doslova frustrující. Klást montáže do míst mimo překážky bylo zbytečné, jelikož odtamtud přicházel záběr, a tak jsme se s tím museli porvat ve stromech. Shodli jsme se, že musíme extrémně rychle reagovat na každé „píp“. Protože tu rozhodovala každá ztracená sekunda.
Z našich debat nás vytrhává záběr na moji udici. Majo byl rychlejší než já, v setině seká a couváním kapra trhá ze stromů. Když jsem se zorientoval, Majo mi podává udici v naději, že ryba je už asi na volné vodě. Po prvních přitáhnutých metrech zjišťuji, že je to tak a začíná se normální zdolávání. Cítím tupý, těžký tah a očekávám pořádnou rybu. Pár výpadů před podběrákem a kapr je náš. Zavládla neskutečná radost. Na první pohled se mi nezdál až tak velký, ale když se v podběráku převrátil na bok, skoro jsme odpadli. Takého kulatého lysce jsem ještě neviděl. Jednoduše nádhera! Reuben nám ukazuje rovných 21 kg. Neskutečné! První ryba a hned dvacka. Zabral na Big-S s 10 mm pop-up ananas. Big-Esko je podle mě jedno z nejuniverzálnějších boilies, a proto mi nechybělo ani tady!
Následující den ráno se konečně i Majovi daří úspěšně proměnit záběr. Po souboji oba vyvalujeme oči na víc jak metrového amura, kterému Reuben navážil 15 kg. O to větší bylo naše překvapení, když jsme se dozvěděli, že takových torpédů tu plave jen devět. Za pár hodin přichází další záběr a Majo zdolává svého prvního francouzského kapra s malou chybičkou krásy - jen 7 kg. Ale už za pár hodin to vylepšuje nádherným tmavým riadkačom s hmotností 15,8 kg.
V tento den se i mně podařilo zdolat dva menší kapry 11,2 a 13,2 kg. Jakžtakž se nám podařilo zlepšit skóre zdolaných ryb, což nás těší. Ale zároveň nás znovu zklamaly háčky, kvůli kterým ztrácíme další dvě ryby. Aby toho nebylo málo, při dalším záběru mi povoluje návazcová šňůrka! Vytáčí mě to do nepříčetnosti, když zradí právě technické vybavení. Proto přitvrzuji a předělám všechny montáže. Vytahuji nejpevnější Quiksilver, co mám, a na některých montážích zvětšuji háčky na velikost 4.
Další den přinesl ochlazení a cítili jsme to i na záběrech. V tento den dostávám dva záběry, z kterých úspěšně proměním jeden, výsledkem kterého je 16,5 kg šupík. Majo je v tento den bez záběru. Podvečer jsme převázáli některé udice, na večeru jsme si udělali pár stejků a spíme.
Pátý den ráno po probuzení přemýšlím, proč nám ustaly záběry. Přemýšlím, jestli jsem neměl předešlý den převézt i udici z mého nejlepšího místa, která tam ležela už víc než 30 hodin. Nebyl jsem si totiž celkem jistý položením montáže. Z myšlenek mě přeruší zvuk mého hlásiče. Majo znovu neváhá ani setinu, seká mou udici a drápe kapra ven ze stromů. Zjišťuji, že záběr přišel právě z toho TOP místa, o kterém jsem zapochyboval. Majo mi podává udici a já si už jen vychutnávám zdolávání na volné vodě. Znovu cítím ten těžký, tupý tah a věřím v lepší rybu. Když se u břehu převalil onen kapr, hned jsem věděl, že je to právě ta ryba, pro jakou se sem chodí. Po podebrání a následném uložení na podložku jsme byli oba ohromeni z obřího šupináče. Rueben ukázal pro mně neskutečných 29 kg. Ovládla mě obrovská radost z úlovku. Přesně pro toto se sem vyplatí „tlouct“ přes celou Evropu. Zabral na Gangstra G2 doplněného o 10 mm pop-up ananas. G2-ka je moje tajná zbraň na velké ryby.
Těžké chvíle pro Maja
Po několika hodinách přichází krásný záběr na Majovu udici, ale ryba hned po záseku visí ve stromech. Člunem připlouváme k místu, když se pojednou těsně pod hladinou objeví velké tělo kapra. Je TAM!!! Vykřikne Majo. Následuje kotvičkování a štrikování kapra z překážek všemožnými způsoby. Ale bohužel neúspěšně. Na Majovi je vidět doopravdy velké zklamání. Přišel o další pěknou rybu. Celý den nebyl ve své kůži. Podvečer nechal všechno tak a odešel se trochu vyventilovat, projít se okolo jezera, přijít na nové myšlenky. Bylo mi ho doopravdy líto, protože jsem viděl, že všechno dělá na sto procent. Každou montáž ukládal minimálně 30 minut. Proklepával dno a neustále hledal čistější místa mezi spletí stromů na dně a precizně ukládal každou montáž.
Ale Majo měl doopravdy brutální terén, a to si jednoduše vyžádalo svou daň. Po několika hodinách se vrací s lepší náladou. Pokecal s Pascalovci, mladý Pascal chodí vábit sumce na nedalekou řeku, hned bylo o čem si povídat. Nakonec si dal 36letý koňak a vrátil se zpět k rybám. Ale podobný scénář jsme měli i následující dva propršené dny. Majo je bez záběru kapra. Já boduji ještě jednou šestnáctkou a o pár ryb přicházím.
Majův obor
Přichází poslední den. Majo je smířený, že domů půjde s patnáctkou. Silně prší, sedíme pod přístřeším a bavíme se o všem možném. Znenadání přichází Majovi záběr z místa, kde neměl celých sedm dní ani „píp“. Okamžitě seká a překvapivě se mu daří dostat kapra na volnou vodu. Konečně i on zakusil ten připomínaný těžký „vřecovitý“ tah. Když jsme zahlédli to monstrum, ovládla mě obrovská radost, že se to Majovi nakonec podařilo. Ruebena natáhla na neuvěřitelných 32 kg. Byly to doopravdy nepopsatelné pocity a obrovské zadostiučinění pro Maja po tvrdém týdnovém boji.
Mockrát jsme si povídali o tom, jakou hodnotu mají pro nás takové ryby z vody, kde se chytají poměrně často. Musím konstatovat, že se to nedá porovnávat s našimi říčními devatenáctkami, které jsou pro nás na vrcholu hodnotového žebříčku. Ale vzhledem k našim podmínkám šlo na čísle 18 o doopravdy vydřené ryby. Každá ulovená ryba si vyžádala trnitou cestu, ale o to byly pro nás úlovky cennější. Právě ta klikatá cesta ke každému úlovku je pro nás tím nejcennějším!
Peter KnaPo
