Dlouho jsem jen chodil sem a tam. Zjišťoval jsem, jak vypadá okolí a taky co se tu dá chytit. A na co. Odpovědi tamních rybářů mě nepotěšily. „Tady, pokud to neznáš, tak tu ani nechoď. Voda je tu chemická, chodí tady banda důchodců, co si dělá speciální těsta a když ti nedají kousek, tak si toho kapra nechytneš.“ Tahle myšlenka mě provázela prvních pár vycházek a samozřejmě jsem odcházel bez jediného záběru.
Pak ale přišel den D a já si tenhle revír zamiloval. Co hod, to jsem tahal jednoho ze zdejších nasaďáků. Po nějaké době, kdy jsem několikrát týdně chodil kolem vody a zkoušel chytit vše co má šupiny, jsem už věděl přesně - v kolik a kde si mám sednout a který rybí druh mám chytat. A to nejen kapříky, ale i amurky, štičky, úhoře. Bylo léto a já, jakožto student, jsem mohl trávit veškerý čas u vody. Toho jsem samozřejmě využíval, jak jen to šlo. Jedno ráno, když mě otec vyhodil u vody cestou do práce, jsem věděl, že mám přesně půl hodiny na to, abych se dostal na druhou stranu revíru. Přesně v šest ráno tam začínaly brát štičky.
Přišel jsem k vodě asi s deseti plotičkami a hrouzky. Za hodinu jsem neměl jedinou živou nástrahu. Kudly braly jako o život, vytáhl jsem jich snad patnáct. A to i na mrtvou rybičku. Času jsem měl ten den dost, a tak jsem nechal prut ležet ve vidličkách. Rybičku s kačenkou jsem nechal ležet asi dvacet čísel od břehu a šel jsem kousek vedle nachytat pár plotiček. Jen co jsem ušel pár metrů, uviděl jsem obrovský závar a dlouhý slizký ocas pod mým prutem. Prut poskakoval ve vidličkách. Vyběhl jsem k prutu a zachytil ho těsně před tím, než mi ohnul vidličku na doraz. A už už jsem viděl, jak můj nový proutek mizí.
Jelikož jsem nebyl moc zkušený a byl jsem v šoku a nabuzen, tak jsem ještě přisekl. No nemohlo to dopadnout jinak, než že mi silon prasknul a sumec mizel v hlubinách. I přes to, že jsem byl lehce rozladěn, pokračoval jsem v chytání nástražek. Pak přišel čas na změnu místa a tamní stříbrné torpéda. Po nakrmení asi dvěma až třemi kily vařené kukuřice, kterou jsem tahal v báglu, to začalo. Přesně podle plánu. Kupodivu mi do nakrmeného místa najelo hejno kaprů, kterým vůbec nevadilo, že jsem si chtěl chytit jednoho z tamních amurů.
Po asi čtyřech nebo pěti kapřících kolem padesátky se všude začali koupat lidi. Co naplat, bylo léto, blížilo se poledne. Ideální čas se ovlažit v křišťálové teplé vodě lomu. Kapříci ani amuři nespolupracovali, tak jsem zkusil znovu změnit místo. Rozhodl jsem se zkusit štěstí u lomu, o kterém se vypráví, že pod ním leží dvoumetrový sumci. I když jsem tam v životě žádného giganta neviděl. Už po několikáté jsem ten den převázal pruty a šel to zkusit z hladiny na štičky. Hodiny plynuly, a ačkoliv už odbilo poledne, stalo se něco, co jsem ještě na téhle vodě nezažil.
Svatý Petr se nade mnou slitoval a zažil jsem skoro dvě hodiny snů. Co nához, to záběr. Chytal jsem na jeden prut, protože na dva to prostě nešlo. A k mému překvapení jsem natrefil na sumčí školku. Všechno to byly sumečci od pětašedesáti do jednoho metru, ale v mých očích to byly monstrózní ryby, které pro mě byly do té doby jen velkou neznámou. O takových jsem jen snil. Do té doby mě nikdy nenapadlo chodit na ně přes poledne. Chytal jsem je hned po nahozeni, mezi desítkami plavců, kvůli kterým jsem musel co chvíli přehazovat. A i když je to divné, největšího ze sumců jsem chytil hned po nahozeni, kterým jsem málem trefil plavce (no vyslechl jsem si za to hodně nadávek). S klidem jsem ale plavce ignoroval a věnoval se zaseklému fousáčkovi. Po krátkém souboji byl sumec na břehu.
Během hodiny a půl se mi jich povedlo vytáhnout sedm a dokonce mezi nimi i tři štiky. Když jsem vytahoval posledního sumíka, otec – vášnivý rybář poznamenal „tý vole, co to máš za obludu?“. Byl to můj největší úspěch v sezóně. Pak se dařilo už méně. Vždy jen jeden nebo dva sumčí dorostenci. Objednal jsem si sumcové pruty, navijáky i šňůry a snažil jsem se zbytek léta a několik dalších let chytit ještě lepšího sumce. Zatím bez úspěchu. I o tom je ale rybaření. Tak snad příště.
Petrův Zdar
