Zprávy od vody

Rusko - Jaroslav Kučera, Václav Záhorka

Jak jsem hledal ryby v zemi, kde zítra znamená včera. Aneb dlouhý návod jak nechytit rybu.

Je neděle 17.8. V 5:30 ráno sedím ve své autodílně a přes hromadu rybářských krámů pozoruji škodu formánka, který má ve středu 20.8. zvládnout trasu Litoměřice – Moskva – Volgograd 3000km dlouhou. Roční přípravy na tuto akci uběhly jako vše v našich životech a samozřejmě teď dva dny před odjezdem zjišťuji co všechno se ještě musí udělat a vyměnit na autě, to nemluvím o Jardově Kapříku – VW Passat, který už má najeto tolik jako by objel zeměkouli dvakrát dokola. Boj manželek o to, abychom zůstali rybařit doma už taky pomalu utichá, akorát v nás dvou zůstává obava z neznáma. Ve středu 20.8. vyrážíme!

26.11.2008 29 minut čtení Komentář (1)

Rusko - Jaroslav Kučera, Václav Záhorka

Jak jsem hledal ryby v zemi, kde zítra znamená včera. Aneb dlouhý návod jak nechytit rybu.

Je neděle 17.8. V 5:30 ráno sedím ve své autodílně a přes hromadu rybářských krámů pozoruji škodu formánka, který má ve středu 20.8. zvládnout trasu Litoměřice – Moskva – Volgograd 3000km dlouhou. Roční přípravy na tuto akci uběhly jako vše v našich životech a samozřejmě teď dva dny před odjezdem zjišťuji co všechno se ještě musí udělat a vyměnit na autě, to nemluvím o Jardově Kapříku – VW Passat, který už má najeto tolik jako by objel zeměkouli dvakrát dokola. Boj manželek o to, abychom zůstali rybařit doma už taky pomalu utichá, akorát v nás dvou zůstává obava z neznáma. Ve středu 20.8. vyrážíme!

Abych Vám řekl, jak to všechno začalo, musím se vrátit o rok zpět. Jezero Žernoseky. Sotva dorazím k vodě, začnu vynášet z auta své rybářské potřeby přijíždí do mé blízkosti auto s Quebeckou státní poznávací značkou. Vystupují z něho dva manekýni, evidentně Ukrajinci nebo Rusové. Chvíli jen tak obcházejí, očumují, pak jim to nedá a přistoupí ke mně. Říkám si „ to jste si vybrali dobrý čas, večer se blíží a já nemám ještě vybaleno, nic připraveného“. V duchu si říkám „běžte se zdržovat jinam“. Dopadlo to tak, že ještě ten večer Dima, jeden z těch Rusů, si přivezl věci a už chytáme spolu. Je z toho celý společný podzim. Při společných večerech na břehu jezera a v očekávání záběru, naslouchám Dimovu vyprávění o zemi neomezených možností, jak tam chytají kapry na knoflíky a o sumcích, kteří přesahují i ty mé nejdivočejší představy. Pak přišlo pozvání a vše je jasné.

Roční shon a dohady určily obsazení výpravy. Jaroslav Kučera Plzeň, Dimitrij Sleta Volgograd, Václav Záhorka Litoměřice. V jednu chvíli to vypadalo, že by se s námi mohl zúčastnit výpravy Ivo Sláma, ale zdravotní stav mu to nedovolil. Přes obavy nás dvou Čechů je Dima přesvědčen, že vše dobře dopadne, a že nadosmrti nebudeme tahat lodě proti proudu na ruských řekách. I přes Dimovo ujištění, že vše proběhne v pořádku, jsem zkusil navštívit pár pojišťoven, abych svůj neklid snížil na minimum a nechal si pojistit své rybářské potřeby a narazil jsem. Z těch pojišťoven, co jsem navštívil, ani jedna není schopna danou pojistku uzavřít. Snad se Rusům naše vybavení nezalíbí napořád. Odjezd je naplánován na Středu 20.8. v 15:00 z Prahy od Dimitrije. Cíl našeho snažení, je delta řeky Don na jezeře pod Volgogradem. Náš hlavní zájem – kapři, sumci. Jsme s Jardou pyšní na to, že celá výprava je jen naše záležitost bez podpory a sponzorství a nejsme nikomu zavázání ani nic dlužni.

Poslední přípravy

V úterý ráno přijíždí Jarda z Plzně, spolu pak dokončujeme poslední přípravy. Naložit auta, zkontrolovat ještě jednou věci a? 20.8. 2003, 10:00 Litoměřice, stav tachometru mého formánka 97090km. Shodou okolností se Jára dozvídá od mého kamaráda, který v oblasti do které jedeme, sloužil na vojně, že tam vaří celé kozy i s chlupama. Je vidět, že to vzal vážně a výraz jeho obličeje nevyznačuje zrovna pohodu. Při posledním telefonátu Dimovi se dozvídáme, že mu konečně Karel Nikl přivezl naše objednané boilí, také nám sděluje, že celou noc spal na rybě a přikrytý byl skopexem. 

Náchod 16:00, vjíždíme do Polska. Dima vzal sebou vysílačky, v každém autě jedna, takže to je samé „tady sokol, ozvi se“. Jsme jak malí kluci, ale u vody budou k nezaplacení. Polsko jsme zvládli. Stojíme na Polsko – Běloruské hranici. Jízda Polskem je jízda tankodrome, jsme rádi, že Polsko máme již za sebou. Jedním slovem, strašný! Teď stojíme před branami Země neomezených možností, je to na první pohled vidět, zatím jen bordel a chaos. Ještě nemáme ani třetinu jízdy za sebou a už z nás vyprchal všechen optimismus. Je čtvrtek 21.8. 6:30 ráno, vezeme sebou 150kg boilí. Já jsem si do auta naložil dva 50kg pytle a zrovna ryby „je to smrad, že by jeden pad“, než tam dojedem tak budu nadosmrti načichlý rybou. Máme 50kg skopexu, 50kg ptačího zobu a 50kg ryby. Ještě vezem 30kg suchých směsí.

Přejezd Běloruských hranic

Stále stojíme na Polsko – Běloruské hranicích. Deprese narůstá, i ženský tady chodí ošklivý. Po několika hodinovém stání po nás začíná policie vymáhat nějaké peníze na údajnou „ekologii“, už i to slovo jim musí být cizí. „Bůh ví, co budou chtít celníci, ke kterým se neustále přibližujeme s narůstající hrůzou. Běhají tu okolo nás celé směčky různě zubožených a poraněných psů a vypadá to, že jsou lépe organizovaní a slušnější k sobě než člověčí smečka. Stojíme vlastně ve velké hromadě odpadků, nevíme proč, ale vždy přijedou nějací chlapi a obě naše auta strkají dopředu ke hranicím. To vše probíhá za neustálého vykládání, nakládaní, přenášení věcí z aut. Okolo nás je vidět jaká nervozita panuje u těchto lidí – pašeráků. Jsme snad jediní, kdo nic nepašuje. Vjíždíme do celního pásma. Polský celník nás obral o 2 piva, běloruský šejdíř nás odrbal sprostě o 50EUR a 3 piva a všechny ideály o lidech. Opravdu země neomezených možností. Dalších 36EUR za tranzit Běloruska. Připadá mi to, jako kdyby nám viděli do peněženek a chtěli z nás vycucat všechny peníze než se dostaneme do Moskvy

Bělorusko

Konečně odjíždíme z Běloruských hranic. Cesta do Moskvy probíhá bez větších problémů a v peněžence nám přeci jen něco zůstalo. V Brestu si jdeme vyměnit běloruské peníze. Před bankou přestala fungovat Jardovi kamera. Pěkně to všechno začíná. Jarda je zdrcen nemá chuť žít, nakonec to byla jen vybitá baterka, sláva jedeme dál, cesta ubíhá, nálada se zlepšuje, ani 2000km před námi nám nevadí. Podle silnice se začínají objevovat domorodci s nasbíranými houbami. Nádhera, samé křemenáče a pravé hřiby v takovém množství, že nám přechází zrak. Kamera je opravená, ale pod sedačkou a tři Zubři na kraji lesa nám mizí v nedohlednu. Škoda, bylo to fascinující. Probíráme zážitek se Zubry a ručička tachometru překračuje stanovenou rychlost. Už stojíme a zvenčí se ozývá: „adin a ftaroi samnoi“. Pokuta není veliká na naše 150Kč. Na každé naší zastávce likvidujem pečený bůček s nádivkou, už abychom ho dojedli, byl vynikající, ale bylo ho moc. Takže začínáme ochutnávat různé speciality, přes značné obavy o peníze je cena veškerého zboží neskutečně nízká, polévka s pelmeni a maso s opečenými bramborami plus pití a káva pro tři osoby 150Kč. Musím dodat, že tak nízká cena nebyla na úkor kvality. Odjíždíme z této restaurace a vybíhající servírka nám dává znamení ať stojíme, co je zase za malér? Vše v pořádku, akorát jsem tam zapomněl tento deník, moc Vám děkuji servírko. Už nebyla ani tak ošklivá. Další ochutnávka, pirožky se zelím a bramborovou kaší, opět vynikající. Po tří hodinovém spánku na kraji silnice, ve 4:30 pokračujeme směr Moskva. 

Konečně Rusko

Konečně hranice Ruska, stojíme na přechodu z Běloruska do Ruska a Dima vyřizuje všechny papíry. Při konverzaci s dvojicí z Alma Aty nás vyrušuje Dima a odvádí nás k celníkům, aby si nás náležitě prohlédli. Vyrážíme na poslední úsek do Moskvy. Když pospícháme, rybí tržnice u okraje silnice nás nenechá pokračovat dál. Prohlížíme velké množství uzených ryb, všech možných druhů a velikostí, pár záběrů na kameru a pokračujeme dál směr Moskva. Jízda Moskvou představovala obrovský shluk aut od typů dávno válečných po nejnovější Mercedesy. Míříme konečně na vytoužený Volgograd vzdálený posledních 1000km. Tato silnice 1000km dlouhá je jako naše silnice 3. třídy. Po ujetí 30km po této silnici jsme usoudili, že Jára se svými 60 000km najetými není schopen dobře dodržet časový harmonogram, takže řídíme s Dimou bez střídání. Jízda po této silnici obnáší velké riziko a nebezpečí, a je zapotřebí dost zkušeností. Po dalších několika zastávkách a okukování místních krasavic se konečně blížíme k Volgogradu. Také po 2000km si to Formánek rozmyslel a jede jak má. Do této doby nechtěl jet na plný výkon motoru. Štěstí, že si to rozmyslel, neboť na tento poslední úsek cesty je zapotřebí každé koňské síly vymáčklé z motoru. Jedna z výhod této země jsou nízké ceny pohonných hmot, nafta 6.90,- a benzín 9.10,- o tom se nám bude zdát.

Jízda autem v Rusku

Ještě se musím zmínit o jednom nebezpečí trasy Moskva, Volgograd. Veliká většina aut v čase stmívání a tmy vůbec nesvítí, mě to přivádělo přímo k zoufalství a nepříčetnosti. Když si představíte kolony aut jedoucí proti sobě rychlostí přes 100km/h, kdy se všichni navzájem předjíždějí za úplné tmy, je to děsivé. Bezohlednost řidičů vůči druhým a špatný technický stav vozidel je donebevolající. Jízda v tomto čase je ryzí ruská ruleta. A je to tu. Volgograd 22.8. 24:00h. Ujeli jsme 3000km s časovým posunem 2h, s několika málo přestávkami, takže unavení jako koně a šťastní jako blechy jsme dorazili do naší rybářské oblasti. Už jako kluk jsem si představoval rybolov na Volze a Donu a nikdy bych si nepomyslel, že sen se promění ve skutečnost. Je mi 42 let, jsem obyčejný kluk z vesnice, teď tu stojím a dívám se na vysněnou Volhu. Je obrovská a krásná. Tečou mi slzy, ale nestydím se za to. Děkuji své ženě, že jsem tuto dobrodružnou výpravu mohl podniknout.

Volgograd

Sobota 23.8. vstáváme v 11:00h, snídaně, seznámení s Dimovou maminkou, sjednáno dohodnuto. Sobota patří prohlídce a částečnému poznání města. Už po několika hodinách v tomto krásném městě musím přehodnotit své myšlení o zaostalosti této země. Jedny z prvních kroků nás vedou na místní kopec Mamajev Kurgan, nazvaný po Čingischánovi. Údajně zde seděl a zhlížel na svá vojska dobývající Volgograd. Na tomto kopci je také veliký památník padlých, věnovaný obráncům Volgogradu za 2.sv války. Dvě kytičky a chvilka uctivého ticha vyjadřuje naši úctu k těmto hrdinům. Den končí dobrou večeří u Dimovi maminky a jdeme spát s plánem zítra jet k jezeru jménem Cemla. Ranní přípravy trvají déle, takže vyjíždíme z Volgogradu kolem 10h. Po ujetí 100km přijíždíme k obrovské vodní ploše, je to nádhera. Z místních rybářů, chodců a všech ostatních taháme informaci o rybách. Při zmínce o pouštění ryb zpět nás mají za blázny. Po zbytek zbytek dne objíždíme jezero a stále nevíme, kde budou stát naše bivaky. Den končí a ještě nás čeká schůzka s Dimovým spolužákem Igorem, kterého jsme potkali na trajektu přes Volhu. Je to rybář a zatím nám podal nejpřesvědčivější informace. Dohodli jsme se, že zítra pojedem na Igorem doporučenou lokalitu. Pondělí ráno, musíme vyměnit peníze na cestu, vyřídit povolenku a nakoupit několik posledních věcí na náš pobyt u vody. Na půl desáté máme domluvenou schůzku na místních úřadech pro povolenky. Samozřejmě povolenky může zařídit jen náčelník stanice a ten tu není. Nakonec nás Dima odváží ke své babičce ať připravíme všechny věci na cestu, včetně aut, a že povolenky vyřídí on sám.

Vše je připraveno, čekáme v autě, Dima nikde. Od našeho výjezdu z domova je to šestý den a ještě jsme nenamočili proutek, jde nám to už na nervy. Mimochodem u Dimovi maminky jsme s Jardou spali v manželských postelích pod jednou dekou, nebylo to jednoduché. Jako normální chlapi jsme zde okukovali místní krasavice. Jednoznačně vedou slovandy. Dima stále nikde. Nerad si to připouštím, ale musíme počítat s nejhorším, stát se může vše. Neustále tady panuje velká byrokracie a korupce. Teď mi Jarda připomíná, abych se zmínil o naší obavě otevřít střešní nosiče, kde máme uloženy naše poklady, pruty, navijáky a já i hlásiče. Necesta 3000km dlouhá se na nich určitě poznamenala. Dohodli jsme se, že to zkontrolujeme až na místě, opět ruská ruleta. Na moje gusto ji tady hrajeme až moc často, respektive neustále. Máme před sebou zhruba 400km a místo budeme hledat. Schyluje se k dešti a bouřce, Dima stále nikde. Obě naše auta dostali hodně zabrat, jak jsme nevěřili, že dojedeme sem, tak zpět se to zdá nemyslitelné. Ještě, že Jarda má novou rybářskou tašku s trochou místa alespoň na zpětné zrcátko ze svého auta, aby mu alespoň něco zůstalo na památku. Čápa smíchy trefí. Čekáme na Dimu a plánujeme strategii rybolovu. Z ničeho nic Jarda dodává: „ co to vůbec plánujem, ještě nemáme povolenky a nikde není psaný, že nám je musí vydat“. Náš tip - ubytování Lipno.

Jezero Cemla

Konečně je tady Dima, vše je připraveno. Vyjíždíme na jezero Cemlu. Po ujetí 150km nabíráme místního šéfa rybářského spolku, který nám ukáže místo, kde bychom mohli rybařit. Je 17:00 a vyjíždíme od šéfa rybářů k vodě. Nastupuje do auta jakoby to místo bylo vzdálené pouhých 5km v pantoflích a tričku. 20km po silnici a poté odbočujeme do stepi, už tam asi budem, říkáme si. Jedeme po prašné stepní cestě, pro prach nevidíme jeden druhého, asi 50km rychlostí. Znenadání nás z pravé strany přímo stepí předjíždí Kamaz asi 80km rychlostí. V kabině Kamazu sedí dva řidiči úplně černí od prachu, jsou jim vidět jen zuby jak je na nás cení. Tato cesta stepí je dlouhá 100km. První pohled na vodu je fascinující, obrovská vodní plocha, není vidět druhý břeh. Začíná se stmívat, stavíme bivaky, jsme hotovi teprve za úplné tmy. Naší touhou po rybolovu nemůžou změnit ani obrovská hejna útočících komárů, jsme jeden pupenec, jdeme spát, ráno začneme.

Zaléháme do bivaku s očekáváním sladkého spánku, když asi po hodině nás probouzí obrovská rána, vzdálená několik desítek metrů od nás. Nevíme co se děje, dá se říct, že by tu okolo nás, na desítky kilometrů neměl nikdo být. Znenadání záblesk na vodě a další ohlušující rána, už víme, místní pytláci – brakaniéry. Loví ryby dynamitem. Nálada je opět na bodu mrazu, čekáme s Járou na rozednění a honem na člun, echolot a jdeme hledat. Další rána po pás. Jsme asi 200m od břehu, hloubka 1,5m, žádné koryto, žádná hrana. Zkoušíme to asi ještě 500m od břehu, všude stejné, nakonec umisťujeme bojky asi 200m od břehu. Zakrmíme a nahazujeme stylem 100m do vody a pak nához. Víme, že místo je špatné. Schyluje se k večeru, všude spousta komárů a všelijakého hmyzu. Večerní přebíjení prutů je očistec. Vysvlečení do naha obalení komárama přehazujem. Už víme, že zítra ráno budeme balit. 

Odjezd na Don

Ráno balíme a odjíždíme za dalším Dimovým kamarádem na Don. Tady zjišťujem, že žádné povolenky nepotřebujeme, že smíme chytat na deset prutů po jednom háčku bez povolenky. Večer nás Dimův kamarád Sergej odváží na soutok Donu s Bistrou. Pěkná řeka asi 80m široká, hloubka asi od 1m - 10m, snad to bude to pravé. Vzápětí nám Sergej sděluje, že ryby tu jsou, akorát, že místní porybný je chodí chytat dynamitem. Znechuceni odjíždíme přímo na soutok, těchto řek. Opět stavíme bivaky za úplné tmy. Už při stavění bivaku slyšíme místního krále vody – sumce. Sumci tady řádí jak pominutí, na slepo nahazujeme.

Ráno se půjdeme podívat na vodu s echolotem. Po ranní obhlídce dna umisťujeme bóje do vzdálenosti asi 40m od břehu v hloubce 3,5m. Sergej nám slíbil motor a člun, abychom mohli vyrazit na sumce. Během dne se nic zvláštního neděje, vaříme, ládujeme se místními melouny a zkoušíme u břehu chytat nástražní rybičky. Přitom pozorujeme množství hadů ve vodě. Dima nám sděluje, že jsou něco jako užovky., které jen štípou a některé jsou místní jedovaté zmije. Jejich tady spousta. Zdejší ryby jsou značně odolné a plaché. Přes celodenní snažení se nám podařilo chytit pár 10cm cejnů jinak vůbec nic. Večer odjíždíme s Dimou na gumáku s echolotem vábničkou zkusit sumce. Po tříhodinovém výjezdu se vracíme s prázdnou. Jak je to možné, všude okolo nás sumci pukají a žádný se nedal přemluvit na naší nástrahu.

Ráno nás čeká velké překvapení, veškeré nahozené pruty máme staženy po proudu do leva, na hladině řeky pluje velká spousta nepořádku, klacky, rákos a řasy ze dna. Nevíme jak je to možné, jezy tu nejsou a nikde nepršelo, je to záhada. Přes den řeka čistá a v noci hrozný nepořádek. Po několika nocích takto strávených věčným přehazováním zjišťujeme příčinu těchto nečistot, na horní toku Bistré se provozuje zde oblíbený lov ryb dynamitem. Opět jsme znechuceni, zároveň také zjišťujeme, že zde je hlavní účelem dostat rybu z vody, jedno jakým způsobem. Kam dohlédneme jsou nataženy sítě a šňůry, mezi tím jezdí další rybáři se sítěmi. Řeka je vlastně od jara do zimy zašněrována a zatažená. Ryba je tu honěna zběsilým způsobem celoročně. Všude okolo nás leží množství odpadků. Dima tvrdí, že sem z dalekého okolí jezdí odpočívat velké množství lidí. Moc tomu nevěříme, jsme přeci na desítky kilometrů od civilizace. Víkend nás přesvědčil o tom, že Dima měl pravdu, ještě teď z toho máme s Jardou noční můru, ale to přeskakuji události, to teprve příjde. 

Čtvrtek

Je čtvrtek ráno a opět vymotáváme naše montáže s obrovské hromady nánosů. Nevíme proč, ale vypadá to, že všechny zmije si daly rande u našeho vstupu do vody. Není to moc pěkný pohled klubko hemžících se hadů v místě, kudy vstupujeme do vody. Jarda se přestal koupat a vodu na mytí si ohřívá v hrnci co v něm vaříme těstoviny. Vedle nás rybaří chlapy z Moskvy, docela jsme se s nimi spřátelili. Přichází Dima s dobrou zprávou, dneska bude loďka s motorem vyrazíme na sumíky. Mimochodem ještě ve Volgogradu mi vyskočila plotýnka při vyndávání pytle s boilím z auta a spotřeboval jsem všechen algifen co jsme měli sebou. Celodenní přípravy na sumíky nám přiblížily večer. Ještě jsme stačily sehnat jiný motor do loďě, protože první vynechal a jedem proti proudu Donu za hlasitého pukání sumců a přibližující se tmy. Po ujetí 10km, kdy po celou cestu jsem slyšel nepravidelný chod motoru, najednou motor škytl a zhasl nadobro uprostřed řeky, tmy a velkých sumců. Žádný zle, říkám si. Jsme 10km daleko proti proudu řeky a ta nás pomalu unese k našemu táboru a my budeme mít dost času na náš lov sumíků. Sesadit pruty, nandat nástrahy a připravit echolot je dílo okamžiku.

První šplouchnutí vábničkou mě vrátilo zpět do reality, jsme na velkém plechovém člunu a rezonace po šplouchnutí byla tak velká, že musela zahnat všechny ryby daleko od nás. Zkouším to jinak, až po velkém vyklonění za záď lodě, kdy mám mádlo motoru vražené do ledvin, by to mohlo konečně fungovat. Můžeme vyrazit, sděluji Dimovi. Vyjíždíme a zespoda řeky k nám doléhá zvuk řvoucího lodního motoru. Je jasné, že zespodu se k nám blíží loď. „Ještě se do nás trefí“, říkám Dimovi. Jsme uprostřed řeky a ve tmě, rozsvěcuji čelovou svítilnu a dávám signál přibližující se lodi, která se řítí tmou bez světel. Po prožitém strachu ze srážky, loď zastavuje pod námi a z loďi se ozývá rusky mluvící muž“jste to vy Dimo“? „Dada“ odpovídá Dimo. Ptám se Dimy co to znamená, odpovídá bez známky vzrušení, natahujou sítě a budou splavávat. „To si dělá srandu!“, říkám si. Nedělá, další naděje na úlovek mizí v nedohlednu, necháváme se splavávat řekou za nataženou sítí až do našeho tábora a jdeme spát.

Víkendová noční můra

Další klidná noc bez jediného záběru a my se probíráme ze spánku do pátečního dne. Noci jsou zde velice chladné, teplota padá hodně k nule. Přes den dosahují teploty přes 30°C, vaříme snídani a přijíždí auto s výletníky. Jsou to dva páry starších lidí, stavějí si své stany kousek za námi, za neustálého zamykání a odemykání auta dálkovým ovladačem, kdy výstražné signály řvou neustále na celý úsek Donu. Sjíždí se obrovská kvanta výletníků. S Jardou na sebe koukáme jako u vytržení. Zbytek pátku, soboty a neděle byl pro nás očistec. Z každého auta se ozývala jiná muzika na plný výkon reproduktoru. Bouchání dveří, střílení světlic a obrovský řev všech zúčastněných, ještě nesmím zapomenout na jednu litou rvačku dvou zmazaných ruských dam. V jednu chvíli sedí Jarda u křoví a tečou mu opravdové slzy, nejsou to slzy štěstí. V neděli všichni odjíždějí a my zůstáváme sami na břehu ve velkém množství odpadků, očištěných ryb a smrdutých zbytků po vaření. Všude kam se podíváme jsou hnědé hromádky s bílou čepicí – toaletní papír.

Dima už druhý den stávkuje v rybaření, ani pruty nenahazuje. Domlouváme se s Jardou, že se přestěhujeme na ostrůvek uprostřed řeky, který je vlastně bodem, kde se slévá Don s Bistrou. Máme půjčený člun od Sergeje. Dima pojede na 30km vzdálené jezero a bude to zkoušet tam. Kde se ozvou ryby, tam půjdeme všichni. Začínáme s Jardou stěhovat věci na ostrov. Dorážíme s poslední várkou věcí ke břehu. První věc, kterou vyndáváme z lodi je sekera, samozřejmě vykluzuje z ruky a špičkou ostří padá na Sergejův gumový člun. Díra přes 30cm dlouhá, to zalepit nepůjde. Stojíme vedle sebe a s hrůzou v očích na sebe koukáme. Uprostřed řeky, respektive dvou řek, na ostrově bez člunu, mezi velkým množstvím hadů. Jejich tady opravdu hodně. Já z nich mám také hrůzu, ale Jarda jako při neštovicích, ani s velkým přemáháním si nedokážu představit jak budu plavat přes 200m širokou řeku mezi hady. Za celou tuhle dobu co jsme zde strávili, místních několik desítek možná stovek rybářů, vytáhlo jen několik cejnů. Příprava těchto ryb je zde jednoduchá. Z háčku letí rovnou na pánev nebo do udírny bez kuchání a čistění šupin. Jardovi byla několikrát nabídnuta místní specialita: polévka ucha z ryb. Nevím proč ji neochutnal. Při návštěvě Sergeje a jeho kamarádů jeden z nich ten nejstarší, když uviděl naše stojany a pruty v nich, přiskočil k jednomu stojanu, chytl ho po stranách a dělal, že střílí z protiletadlového kulometu. Pak nám tento starý muž sdělil, že u nich ani v nemocnici nemají tak čisté a zářivé věci jako jsou naše stojany. Druhý den nám Sergej sdělil, že ten starej muž celou noc jen seděl, mlčel a dumal nad tím co viděl.

Po víkendu

Je pondělí odpoledne, jsme s Jardou sami na ostrůvku, bivaky jsme nacpali vedle sebe a stojany máme ve vodě. Víc místa, tady není, první nahození a už visíme. Zjišťujeme, že máme před sebou 20m daleko, nataženou síť asi 60m dlouhou. Po velkém boji ji společně vytahujeme z vody. Je vidět, že jí tady někdo nechal, a že jí nepoužívá, je celá potrhaná a je v ní jeden mrtvý cejn. Párkrát prohazujeme celé loviště a zjišťujeme, že teď se snad už dá chytat. Schyluje se k večeru a my toužebně čekáme na záběr. Místo záběru projíždí motorový člun s místními rybáři a 10m od našich nahozených prutů kotví a začínají zde prohlížet natažené šňůry a vrše.

Máme toho dost a ke všemu nám telefonuje Dima z Volgogradu, že hlásí na noc velkou bouřku a krupobití. Zajišťujeme znovu oba bivaky, uklízíme všechny věci a hledáme místo pro naší případnou evakuaci před velkou vodou. Těchto zkušeností máme z domova až dost. Další návštěva hada, začínají být dost vlezlý, až po několikerém rámusení, dupání a všelijakého zastrašování had – zmije odplouvá, asi pro ostatní. Bojíme se sáhnout do tašky do spacáků, do bot, bez předešlé prohlídky, v noci po nás neustále něco leze. To vše by se dalo překonat, ale vyrabované řeky a beznadějnost této situace nás doráží. Bouřka nepřišla. Už několik dní mě bolí pravá ledvina. Algifen, který jsem si pro tuto příležitost vzal, jsem už použil na bolest zad. Dnes v noci jsem močil krev, ráno je mi z bolestí špatně od žaludku. Jdeme opět balit a zmizíme z těchto vydrancovaných vod. Veškeré mé iluze a sny z dětsví jsou ty tam. Odvážíme na několikrát svoje věci z ostrůvku a pojedeme na jezero, kde Dima nechal zakrmit, „snad to Sergej zakrmil“. Odjíždíme od Donu a Jarda se jde rozloučit s jedním místním starým rybářem, dozvídá se, že rybařina na udičku je tady špatná, jedině elektrikou, sítěmi nebo dynamitem. Znechuceně odchází pryč. Odjíždíme od Donu a víme, že sem už se nikdy nevrátíme, příroda je zde krásná, ale nikdo zde nerespektuje tu trošku zákonů, která tu je.

Přijel pro nás Sergej a odjíždíme na zmíněné jezero bez všech iluzí. Po ujetí 50km stepí, přijíždíme k uměle vytvořenému rybníku, zhruba 5ha velkému. První příchod k vodě a i zde nalezené staré zcuchané sítě ve vodě i na břehu. Vůbec se mi nechce znovu stavět stojan a nahazovat, jsem rozhodnut už nechytat. Nakonec mi to nedá a nahazuji také. Nad ránem má Jarda prvního padáka za celou dobu našeho pobytu v Rusku. Je to karas naše první ryba. Další ztracený záběr vypadá konečně na prvního našeho rusa - sazana. Blíží se večer, znatelně se ochlazuje a ještě začíná pršet. Přehazujem montáže a já vyrážím na vzdálený kopec honit signál, abych mohl poslat zprávu Dimovi, co vše potřebujeme za zásoby. V půlce rozepsaný zprávy, v dešti a daleko na kopci za úplné tmy slyším Jardův řev. Nechám všeho a pádím z kopce k Jardovi. „Co se děje?!“. Je to tady, první rus na udici a u břehu, beru podběrák a v kalhotách skáču do vody podebrat tak dlouho očekávaného krasavce. První dohady, je to kapr nebo sazan, světlo čelovky ukazuje sazana 85cm 8kg s ocasní ploutví jako talíř. 

Pokračujeme v chytání

Do rána už jen pár malých pískanců, jinak nic. Stále prší ochlazuje se. Už jsme dlouho sami, začíná se projevovat ponorková nemoc. Každý den se zamykám alespoň na dvě hodiny do auta, abych si mohl v klidu číst. I ty dvě hodiny jsou pro ukecaného Jardu moc. Obchází auto a mluví na mě přes zatažená okna. Chce, abych mu přečetl co jsem napsal. Po příslibu, že aspoň dvě hodiny denně bude mlčet, jsem ochoten číst tento deník. Večer jsme se ke čtení nedostali a tak začínám číst po ranním přebíjení prutů a ranní kávě. Stejně prší, ležíme ve spacácích a já čtu. Dostal jsem se se čtením skoro do konce. A je to tady, dopadlo to tak, že po tříleté známosti, kdy jsme spolu už něco prožili, tu ležíme a posledních pár vět jsem nebyl schopen přečíst, protože břečíme jak malý kluci. Mám zákaz znovu číst, prý až doma. 

Prší, zima jak v Rusku, v ranních hodinách tahám asi 3kg kapříka. Během dne víc a víc se ochlazuje. V bivaku si topíme vařičem, odpolední zakrmení probíhá za silného větru. Jarda vyjíždí na gumáku a ztrácí jedno veslo. Vítr ho strčil na druhou stranu jezera. Zděšeně se dívám co dělá, člun má na zádech a už zdolává stepní barevnost. On snad neví, že ho čeká nějakých 15km pochodu stepí, než se dostane na druhou stranu. Očekávám jeho příchod někdy nad ránem. Nakonec se mu podařilo přejet na nejužším místě a přišel asi za dvě hodiny, zničený psychicky i fyzicky. 

Zima jak v Rusku

Stále se ochlazuje, v noci jsem zahlédl poletující sníh, ryby úplně ztratily zájem o potravu. Jsme zdraví, jsme pořádku, ale rybářského štěstí jsme zatím moc nepobrali. Neustále probíráme celý náš pobyt v Rusku. Potkali jsme zde mnoho slušných a hodných lidí, dá se říct, že jenom ty hodné, ale podmínky, chudoba, ve kterých žijí je nutí k činům, které my nejsme schopni pochopit. Zákony nikdo nedodržuje a ti, kteří by měli dohlížet na jejich dodržování, jsou do jednoho úplatní. Těšíme se oba domů, Jarda už o ničem jiném nemluví, než o Martě. Ještě nám zbývá pár dní, tak jsme se dohodli bojovat až do konce. Oba se navzájem utišujeme, že po návratu domů z této výpravy si opravdu vychutnáme rybaření u nás. Při stálém ochlazování spadla voda během 24hodin z 23°C na 14°C. Ráno střídá večer, jsme stále zalezlí v bivaku, mám hrůzu z nočních záběrů. Okolo nás se stahují místní rybáři. Máme obavu ze sítí a dynamitu. Jsme čím dál tím víc unaveni a hlavně už nám chybí rybářský elán, jsme rozhodnuti zítra ráno zabalit a tím ukončit náš rybolov v ruských vodách. Poslední noc na prutu. Vstáváme, balíme a vůbec nás nemrzí, že náš pobyt zde končí. Měli jsme smůlu, nebo je to všechno jinak než z vyprávění. Uznávám, že připravit takovou výpravu obnáší daleko víc znalostí místního terénu a poměrů.

Večer přijíždíme k Dimově mamince do Volgogradu, jsme unaveni a hladoví. Bohatá a dobrá večeře a jedem na ruskou zmrzlinu. Čas odjezdu z Volgogradu domů je stanoven na pondělí ráno. Neděli věnujeme přípravě na cestu zpět a prohlídce města. Při návštěvě muzea z 2. sv. války jsme potkali první cizince za celý náš pobyt. Byl to zájezd důchodců z Ameriky. Jeden z těchto američanů jen tak na výlet do Volgogradu nezapomene. Potkali jsme ho na místních toaletách jak tam běhá z kabinky do kabinky a zoufale s očima na vrch hlavy volá „please papier please papier“. Bylo nám ho líto, ale jak to dopadlo nevíme. 

Cesta domů

V pondělí ráno v 5:30 startujeme a vyrážíme na zpáteční cestu. Trasu Volgograd – Moskva, 1050km jsme zvládli za 11h. Malá prohlídka Moskvy, pár fotek u Kremelské zdi a po menší opravě kapříka vyrážíme na dalších 1000km z Moskvy do Brestu. Úterý ráno jsme v Brestu. Cestou do Brestu jsme oběma auty chytli ve 120km rychlosti na silnici ležící ovci nebo psa. V tu chvíli jsme myslel, že nám to rozpůlí auta. Máme perfektní čas, tak si můžeme dopřát oběd a spěcháme na bělorusko – polskou celnici. To co jsme zažili během našeho celého pobytu, rámus, světlice, dynamit, hromady odpadků, hady, prasklý člun, vyrabované řeky, není nic proti tomu co nás čekalo zde. Po zařazení do řady čekajících aut a zjištění, že tu čekají už druhý den k nám přijíždí Golf a zněho vyhlížející gauner nám nabízí, že nás za 100EUR jedno auto převeze k celnici. Znechuceně odmítáme.

Po uběhnutí několika hodin k nám přichází celník se sdělením, že stojím ve špatné frontě a že chce vidět naše víza. Po nahlédnutí do našich víz nám rusky povídá „vízum máte do 18.9. a je teprve 16.9., ještě máte dva dny“. „Vycouvejte a zařaďte se na konec druhé fronty“, která je několik km dlouhá. Teprve teď chápeme, že ten gauner v golfu a celníci jsou dohodnuti. Je všechno jasné, dál už se nedostaneme. Dima nám sděluje, že když zaplatíme, můžeme jet hned do Polska. Odmítáme tady tu bandu zavšivenejch darebáků živit. Přitom nás neustále předjíždějí jiná auta. Ohleduplnost a slušnost vůči jiné osobě je zde považována za slabost, panuje tady obrovská korupce a lidé se tu měří podle auta a kabátů. Odjíždíme na jinou celnici, 1km jízdy a už nás staví policie, jsme rozhodnuti už jim nedat ani šup. Dimu to stojí řidičák, vrací se k autu a říká „to nevadí, mám ještě 3“. Místo řidičáku mu vystavili nějaký papír, se kterým se prokazuje na dalších dvou kilometrech, kdy nás zastavuje jiná policie s vidinou úplatku. Jiná celnice, ale situace úplně stejná jako u té minulé. Stojíme od úterý 10:00 a je středa 16:00.

Popojeli jsme nějakých 500m a stále nás čeká 2,5km fronty. Právě teď pozoruji 2 celníky, jak s nasazenýma kuklami a samopaly prochází mezi auty, je to jak ve špatném ruském filmu. Stojíme tu už víc jak 20 hodin a nikde žádné WC, stánky s občerstvením, nic jen hromady výkalů a odpadků. Předjíždí mne auto z prava a vystupuje z něj 40ti letá žena a ptá se mne jestli bych ji nepustil před sebe.Bez ostychu ji říkám, že ne. Po chvilce mě to začíná mrzet, začínám se chovat jako oni a to tady jsem chvíli. Čekáme na to, aby nás pustili domů. Ještě to chvíli potrvá, musíme si vypít svůj pohár až do dna, sami jsme si ho nalili. Zatím, co píši, popojíždíme a v zrcátku vidím, jak se Jarda přetlačuje kapříkem s nějakým Bělorusem o místo. Kov na kov, plasty se ohýbají. Připravuji si mačetu, co mám vedle sedačky, nedošlo na ní..

Dima na nás mává, máme jet dopředu. Startujeme a jedem v protisměru k celníkovi na hranici. Dojíždíme k celníkovi a ten nás vrací zpět. Couváme zpátky a naše stará místa jsou obsazená. Nepochopitelné chování celníků, kdy nás rázně zve dopředu a pak nás vrací daleko zpět, nás už nemůže vynést z míry. Dá se tu očekávat úplně vše. Stojíme nějakých 100m od hranice a vůbec není jisté, zda tudy projedeme? Konečně, po dvojitém vystěhování a nastěhování všech věcí do aut, vjíždíme do Polska. Tři hodiny spánku u Wroclavi a Vítá nás pár rozespalých celníků, kdy mávnutím rukou znamená jen volný vjezd do ČR, ale alespoň pro mě i vjezd do civilizovaného světa.

Litoměřice 18.10. Konečný stav tachometru po příjezdu je 106930km. Najeli jsme 9840km, jsme bohatší o množství nezapomenutelných zážitků a víme, že na každodenní starosti a problémy s nimiž se potýkáme v běžném životě, budeme nahlížet s jistým nadhledem. Končím tuto svoji životní epizodu a jdu si konečně zachytat kapry na Labe.

Václav Záhorka a Jaroslav Kučera

Vojtěch Přikryl: Jelikož tento neuvěřitelný příběh nejde zkrátit a obsahově nacpat na pár řádků se všemi zážitky, které tito lidé zažili, rozhodl jsem se s malou mírou přepsat jejich deník a nechat vše tak, jak autoři cítili. Pokud Vás článek zaujme a já pevně věřím, že ano, pochopíte proč jsem tak učinil.

Galerie

Rusko - Jaroslav Kučera, Václav Záhorka

Komentáře ke článku (1)

Lumir 23.01. 07:38:24

Dekuji za skvely clanek. Kdo nebyl v Rusku, nepochopi:-)

Další články ze sekce

Nakupujete mimo ČR? Přepnout měnu do EUR