První ryby, které projevily zájem o naše nástrahy, byli cejni, kvůli kterým jsme pak již v následujících dnech přestali používat rychle působící Robin Redové pelety. První noc proběhla bez záběru a tak jediným úspěšným nočním lovcem byla místní kočka, která Jardovi sežrala salám ponechaný na střeše auta. Jak jsme měli možnost poznat během dalších dnů, nebyl to její poslední úlovek. Stala se naším pravidelným návštěvníkem my jsme si ji pojmenovali stylově po italsku“bianco gato“.
Po rozednění se opět probudili cejni a celý den jsme jen přehazovali pruty po záběrech cejnů a schovávali se před žhavým sluncem. Unaveni denním žárem jsme navečer znovu zakrmili, a protože po západu slunce na nás útočila hejna komárů, uchýlili jsme se do bezpečí bivaků a brzo jsme již spali.
O půlnoci mě probudilo Jardovo volání a sotva jsem vystrčil hlavu z bivaku, viděl jsem proti nočnímu nebi Jardovu siluetu se silně uhnutým prutem. Doběhl jsem k němu a několik vteřin jsme se dohadovali, zda vyjedeme na vodu nebo bude Jarda rybu zdolávat ze břehu. Protože však Jarda dokázal rybu otočit a ryba nejela směrem do vázek, zůstalo u zdolávání ze břehu. Ryba kladla silný odpor a my se dohadovali, co to je. Sumec, velký kapr? Slyšeli jsme, že se ryba dostala až k hladině při 50 m od břehu, což neukazovalo na sumce, ale ve tmě jsme stále ještě nevěděli, co má Jarda na prutu. Následovalo několik adrenalinových okamžiků, kdy ryba svým silným tahem a změnami směru vyzkoušela pevnost prutu i celé montáže. Leč přes veškerou snahu ryby uniknout, se Jardovi dařilo rybu stahovat ke břehu a oba jsme napjatě čekali, kdy ji prvně uvidíme u hladiny. Čekali jsme velkou rybu, ale když se konečně objevila pod hladinou asi 10 m od břehu, byli jsme překvapeni. Obrovské válcovité tělo prozradilo, kdože to spolkl Jardovu nástrahu. Kapitální amur na prutu a my s vybavením na kapry…
Následovala blesková porada jak dál a bylo jasné, že amura nelze podebrat, že musí do podběráku najet. První pokus o najetí nevyšel, ale druhý pokus už byl úspěšný. Teď začalo další drama. První focení a hned takový úlovek. Nebyli jsme na tak velkou rybu vybaveni. Prvním problémem bylo vyzvednutí ryby na břeh. Břeh zde byl dost strmý a jílovitý a při přizvednutí ryby bylo jasné, že musíme zabrat. Vzal jsem podběrák a udělal první krok do strmého svahu. Připadal jsem si jak vzpěrač při finálovém pokusu na olympiádě. Musí se to podařit. Když jsem vykročil z vody, ve které jsem stál po kolena, a udělal první krok, cítil jsem, že začínám ztrácet rovnováhu a nebýt toho, že mě Jarda seshora zachytil za rameno, spadl bych po zádech i s amurem zpátky do vody. Když jsme amura dostali na podložku, zjistili jsme, že se nám na ni nevejde. Metrová podložka byla prostě krátká!
Další problém nastal se zvážením, protože rovněž vážící sak by příliš malý na takovou rybu. Zároveň jsme museli vše provést velmi rychle, abychom rybě neublížili dlouhým pobytem na vzduchu. Nakonec jsme amura zvážili v podložce, udělali několik rychlých snímků a vrátili rybu do vody. Teprve když amur zase svobodně plaval ve vodě, nám začalo docházet, co se stalo. Teprve teď byl čas na to, abychom vyjádřili své emoce a znovu prožili těch několik adrenalinových minut. Teď teprve byl čas na gratulace a prohlížení fotek a hodnocení. Ano nebyl to sen, opravdu se to stalo. Důkazem je jen pár fotek a zážitek, na který se nezapomíná.
Příklad montáže pro cílené chytání amurů, jak ji používá náš italský kamarád a tester firmy Chyť a pusť.
Naladěni takovým začátkem jsme se těšili na další dny, ale počasí bylo proti nám. Přes den tropické teploty, které zvedaly teplotu vody až na 31 stupňů a pokles hladiny o 1 m. Přes den záběry od cejnů a v noci klid. Prvního kapříka jsme chytili po třech dnech a bylo evidentní, že ryby strádají nedostatkem kyslíku a nežerou. Vnadili jsme jen jednou denně a pouze lokálně.
Dny ubíhaly podle stejného scénáře. Přes den jsme byli pronásledováni hejny much a sotva slunce zapadlo a trochu se ochladilo, vyrazila hejna komárů, která nás sužovala celou noc. Tropické dny neustávaly a jen jednou přes noc zapršelo. Po týdnu jsme měli jen 6 kaprů do 70 cm a uvažovali o návratu domů.
Během celého pobytu nás držela ve střehu, hlavně zvečera než jsme zalehli, naše známá „bianco gato“, která nevynechala jedinou příležitost, kdy se mohla dostat k něčemu k snědku. Když mi vlezla i do bivaku, odkud si vytáhla boilie s rybí příchutí a totéž opakovala i následující noc, začal jsem zapínat alarm, který jsem původně přivezl na ochranu prutů před zloději.
Protože došlo ke zvýšení hladiny vody, rozhodli jsme se, že zůstaneme, také proto, že nám pomohl Jardův italský kamarád tím, že nám přivezl chladicí box a velkou plachtu, abychom vydrželi horké letní dny, které jsme přežívali díky častému pobytu ve vodě. Připadal jsem si jako africký hroch.
Záběry přicházely velmi sporadicky a hlavně nad ránem. Najeli nám sumci a zalehli krmení, takže jsme záběry od kaprů ani nečekali. Přišli jsme o pár velkých ryb, protože ve vodě byly zatopené stromy a tak Jarda přešel na chytání s odpadávajícími kameny a výsledkem bylo několik kaprů na břehu, i když se jednalo o italsky řečeno „picolo“ kapry (malí kapři do 70 cm).
Rybáři nejsou suchaři, a tak přes den, kdy ryby nebraly, jsme si krátili čas jak se dalo. V soutěži o nejvypracovanější tělo, kam jsem za českou republiku nominoval Jardu, jsme jasně zvítězili nad naším italským protějškem. No posuďte sami.
Dva dny před odjezdem se Jardovi podařilo zaseknout sumce, kterého jsme zdolávali z lodě. Nebyl na zdejší poměry velký (28 kg/ 162 cm), ale zdolávání na kaprový prut byl zážitek.
Jak se nakonec ukázalo, byla to poslední ryba výpravy a mi jsme docela rádi zabalili, rozloučili se s naším kamarádem a vyrazili k domovu.
I když jsme nechytili žádné trofejní kapry, byl kapitální amur dobrým výsledkem této výpravy a dokázali jsme i v takových, pro rybolov nepříznivých podmínkách, z vody vydolovat maximum. Ale i tak bylo 14 dní strávených u vody, ve společnosti dobrých kamarádů a bez pracovních stresů příjemným zážitkem.
